Co mne vnučka naučila
Někdy si říkám, že život je boj. A že musím naučit svou vnučku bojovat o místo na slunci. Aby se uměla bránit před nástrahami světa. Ale pak si vzpomenu na své dětství, kdy jsem běhala s kamarády a nikdo nám neříkal, co máme dělat. Hráli jsme si podle svých pravidel a užívali jsme si každou chvíli. A uvědomím si, že to byla nejlepší škola života.
Jsme s vnučkou na dětském hřišti. Svědomitě kolem ní poletuji.
"Buď opatrná. Chceš pomoct? Dej pozor na hlavu, ten trám je nízko. Oooopatrně, ať se s tím chlapečkem na klouzačce nesrazíte."
Vnučka to chvíli vydržela. Poté vylezla na nejvyšší vrchol klouzačky, dala si ruce v bok a spustila: "Babičko, chodím do školky a už je mi 5. Já to zvládnu, a když ne zavolám tě. Sedni si na lavičku a čti si" Zůstala jsem stát a nevěděla. co na to říct. Ostatní rodiče se sice pochechtávali, ale bylo vidět, že si i oni začali sedat na volné lavičky..
Mám ráda svou vnučku. Je to krásná holčička, která má spoustu energie a nápadů. Ráda bych s ní trávila co nejvíce času, ale někdy je to těžké. Dneska jsou děti jiné než za našich časů. Mají tolik věcí, které je baví a zaměstnávají. Mají počítače, tablety, telefony a televize. Mají kroužky, sporty a doučování. Mají hodnocení, známky a ocenění.
A já jim to přeji. Chci, aby byly šťastné, zdravé a úspěšné. Chci, aby se naučily dovednostem, které potřebují pro život. Chci, aby poznaly svět a sebe sama.
Ale chci také, aby si užily své dětství. Aby si hrály podle svých pravidel a zájmů. Aby si uvolnily svoji fantazii a tvořivost. Aby si vybudovaly svoji osobnost a sebevědomí.
A proto jsem se rozhodla dát své vnučce více svobody ve hře. Být jí více kamarádkou než babičkou. Více společnicí než učitelkou.
A víte co? Funguje to. Vidím, že moje vnučka je prostě úžasná. Vidím, jak se učí nové věci a objevuje nové zážitky. Vidím, jak si užívá každou chvíli a plně prožívá každou radost. Vidím, jak roste do krásné holky a připravuje se na krásný život.
A já s ní. Protože hra není jen pro děti. Hra je pro všechny. Hra je život.