Navzdory osudu - ebook zdarma
Verdikt zní: " Bude žít maximálně 6 měsíců, postupně bude ztrácet chuť k jídlu a ke konci nebude schopen ani ovlivňovat své vyprazdňování. Bude čím dál více apatický a časem vás přestane vnímat úplně. Bude záležet jen na tom, jak dlouho jeho srdíčko vydrží.
Zvažte jeho uspání". Následoval můj zoufalý pláč.
Mikimu byla diagnostikována těžká epilepsie. /ažte Epilepsie je postižení nervové soustavy, respektive se jedná o funkční poruchu mozku. Objevuje se nejen u lidí, ale i u jiných savců. U psů se vyskytuje nejčastěji ze zvířat blízkých člověku. Existuje řada teorií o tom, že epilepsie je dědičná choroba, nicméně tyto výzkumy nebyly ukončeny a závěry nejsou jednoznačné.
Jak se mu to mohlo stát? Udělala jsem nějaké chyby při péči o Mikiho? Zanedbala jsem něco? Neměla jsem žádné odpovědi, jen jsem v náručí držela Mikiho, absolutně vyčerpaného po jeho záchvatech.
Dostali jsme silné léky, které utlumily, alespoň pro zatím, jeho záchvaty. Doma jsem ho uložila do jeho pelíšku a s rodinou se radila, co dál. Rozhodli jsme se hledat řešení a v náročné péči o Mikiho se střídat. Bylo nutné do něho pravidelně dostat vodu a speciální stravu, poté ho odnést ven na vyvenčení. To ho unavilo natolik, že doma okamžitě usnul.
Hledala jsem pomoc na internetu a všude, kde se jen dalo. Dozvěděla jsem se o epilepsii hodně důležitého, ale i snůšku nesmyslů. Jenže jsem stále nenašla odpověď, jak epilepsii vyléčit. Odpovědí bylo, že se toto onemocnění dá , do jisté míry, utlumit léky, ale že vyléčit se nedá. Nejde to!!! Nemám ve svém životním slovníku "nejde to, neumím, nezvládnu to..." a tak jsem dostala šílený nápad.
Rozhodla jsem se Mikimu pomoci po svém. Budu vědět, že jsem pro něho udělala maximum, co jen šlo. Toto rozhodnutí mně nabilo obrovským množstvím energie a tak jsem se do toho pustila. Epilepsii jsem chápala zcela laicky jako přetlak v mozku. Z toho jsem vycházela.
Miki tedy potřeboval dvě věci: získat energii a za druhé uvolnit ten přetlak v mozku. Začala jsem tedy Mikiho několikrát denně reikovat. Po 14 dnech konečně přišel první úspěch. Ráno mně vzbudilo vlhké olíznutí nohy.
JOOO!!! Sice jsme Mikiho stále snášeli ze schodů, ale venku začínal být postupně stále "akčnější". Tato fáze trvala asi měsíc. Miki stále méně přes den spal a začal se zajímat o dění kolem sebe. Stále jsem pokračovala ve své terapii s Mikim.
Blížil se nám termín kontroly u paní doktorky, zajímalo mně, jak na Mikiho bude reagovat. Zatím ale nastal čas na druhou fázi - nějak odbourat ten přetlak v mozku. Tentokrát se sběrem informací pomáhala celá rodina.
Nejjednodušší bylo, začít měnit různá prostředí pro pejska a nabídnout mu co nejvíce podnětů ke zkoumání - venku i doma. Tak jsme dokoupili hračky a míčky a začali si všichni hrát. Rozhodla jsem se změnit Mikimu stravu, na štěněcí granule, protože jsou lépe stravitelné a měkčí. Také na pití dostal misku s vodou a už nás nepotřeboval , abychom ho napájeli.
Přišel den D. Kontrola u paní doktorky. Co mi na to asi řekne? Rozhodla jsem se stát si za svým léčením, je to přece můj pes. No a pak nastal trapas. Miki vběhl do otevřených dveří, oblízl paní doktorku, vše očuchal a i když byl předem vyvenčený, tak se uprostřed ordinace počůral.
Paní doktorka nevěřila svým očím, myslela, že jsme si vzali pejska z útulku, nevěřila, že je to Miki. Sdělila nám, že Miki by měl už by měl být naprosto apatický, s minimálním pohybem a že to nemůže být Miki. Udělala nám na moji žádost krevní testy.
Za hodinu mi volala, zda můžeme ještě přijít. " Je to Miki, ale po lékařské stránce to není možné. Ať jste toho zlepšení dosáhli jakkoli, bude mít jen dočasný efekt" zchladila mou radost paní doktorka.
Pak už nám jen zcela chladně navrhla termín další kontroly " s takovýmito výsledky už ale termín nebudete potřebovat, protože se pejsek /už ne Miki/sám uzdraví," řekla s notnou dávkou ironie " nejsme odpovědní za jakékoli zdravotní komplikace pejska, způsobené vaším zasahováním do naší léčby".
To pro mně byla pecka. Viděla pokroky, ale nebyla schopna je přijmout. Tudy cesta k vyléčení Mikiho nevedla. Rozhodla jsem se pokračovat ve své léčbě, reikování, Mikiho - když mu prodloužím a zlepším život i jen o několik měsíců, všechno naše snažení mělo smysl.
Byla jsem si svým léčebným postupem jistá, ale stejně bylo potřeba mít Mikiho pod lékařským dohledem - byly potřeba dělat krevní testy a další vyšetření. S léčbou jsme pokračovali ještě asi dva měsíce, začal se ale blížit čas na testy.
Jednou v sobotu jsme vzali Mikiho vyběhat na louku u vesničky /říkejme jí/ Naděje. Seznámila jsem se tu s mužem, který zde ošetřoval koně.
Dali jsme se do řeči a tak nějak jsem mu náš příběh pověděla. " Promiňte, ale to není možné. Opravdu je to ten pejsek, o kterém mluvíte?" No, z příjemného pána se vyklubal úžasný pan veterinář. Domluvili jsme si testy Mikiho. Pan doktor si vyžádal dokumentaci o léčbě Mikiho u paní doktorky, aby si na vše udělal svůj názor.
Přišly první testy. Byla jsem napnutá k prasknutí. Konečně zvoní mobil. Pan doktor se se mnou chce sejít mimo ordinaci. Vyděsilo mně to. Co když jsem opravdu něco zanedbala? Ne! Mikimu je přece mnohem líp.
Na schůzku s panem doktorem jsem šla stejně se strachem a do mého staženého žaludku by se nevešla ani pecka. Pan doktor chtěl na rovinu vědět, jak jsme toho zlepšení dosáhli. Vysvětlila jsem mu, jak jsme postupovali.
Chvíli se na mně díval a pak řekl: " nerozumím tomu, ale podle testů od paní doktorky tu už Miki dávno nemá žít. Měly přestat zabírat léky, vrátit se mu záchvaty, které by jeho srdce nevydrželo.
Ale - současné výsledky testů ukazují něco naprosto jiného. Dokonce vám dám slabší léky, ty původní už nejsou potřeba. Domluvíme se na doladění jeho stravy a dám vám návrhy, jak odbourat efektivněji přetlak v Mikiho mozku," začal se smát doktor " promiňte, ale odbourávání přetlaku v mozku dělám poprvé."
Můj stres ze mně spadl a já začala plakat úlevou. Od té chvíle šlo vše jako po másle. Dostali jsme doporučení na úpravu jídelníčku a na uvolňovací aktivity pro Mikiho. Stále jsem Mikimu poskytovala reikování a zařadili jsme i doporučení od pana doktora. Chodili jsme na půlroční testy krve. Tato situce trvala dva roky. Byla jsem spokojená. Miki už neměl žádné problémy. Že bude brát léky ? Komu to vadí?
Jsme po testu. Opět zvoní mobil. Pan doktor nás chce vidět mimo naplánovaný termín, vhodné je přijet brzy. Sedáme do auta a jedeme hned. Přišly výsledky..."
Posaďte se, říká s potutelným úsměvem, "můžeme Mikimu léky úplně vysadit". Ze šoku si sedám na židli. "To není možné", říkám. Doktor se směje: " celou dobu tu převracíte základy medicíny, a když se vám to povede, tak to není možné?"
Pláču, opět pláču ale štěstím a dokola mu opakuji "děkuji, děkuji". "Já jen pomohl, ale vy jste Mikimu změnila osud tím, že jste se nevzdala" s úsměvem odpovídá doktor. Stále chodíme na pravidelné kontroly. Léky zůstávají v krvi lidí i pejsků ještě nějakou dobu poté, co je přestanou brát. No a Miki je už půl roku naprosto čistý. JOOO!!!
Jak se mu to mohlo stát? V té době jsem procházela vážnou životní krizí - přišla jsem o původní rodinu, dostala se do finančních potíží a navíc jsem začala mít zdravotní problémy. Měla jsem dvě práce a bylo toho na mně moc.
Začaly se u mně projevovat známky vyhoření a lehká deprese. Nemohla jsem tyto pocity ventilovat jiným způsobem, než že jsem hladila objímala Mikiho a vše mu vykládala a často jsem na něj i brečela.
Zvládal to skvěle a moc mi pomohl. Já věřím tomu, že jak se snažil mi ulevit a jeho mozek to nemohl pobrat = nerozuměl tomu, co se děje, tak došlo k jeho přetížení a následně k propuknutí epilepsie. Tato myšlenka byla mým hnacím motorem, abych vytrvala a jeho pomoc mu oplatila.